OCHUTNÁVK A  Z  POVÍDEK 

                                             Hospůdka  snů

Tak vám povím, že mám jednu oblíbenou hospůdku, na kterou nedám dopustit. Když jdu v noci spát, tak někdy usnu a skočím si tam posedět. Mnozí z vás ji taky znají, proto že jsem vás tam potkal. Ta hospůdka se jmenuje U Chrápala. Je situována v tichém dvorku, do kterého se vchází přímo z postele. Interiér není nijak honosný ani pokrytý různými zaprášenými krámy nebo nápisy na zdech. U Chrápala nenajdete ani žádnou televizi. Na co taky v hospodě televizi, když se v ní mají lidi bavit mezi sebou, a ne být baveni odněkud z dálky. Na televizi si můžou lidi čumět doma. V hospodě U Chrápala jsou dvě místnosti jenom s několika rozmazanými obrázky na zdech. V té první a  menší se nachází výčep, kde je možno u pultíků vypít na stojáka panáka nebo pivo. Už se mi taky párkrát stalo, že jsem tam dal jenom jedno pivko a hned zase odchvátal. Ale většinou sedávám v druhé místnosti - ta má několik stolů. Nikdy si však nezapamatuji kolik. Sedávám obvykle u toho druhého hned vlevo u okna do zahrady, která je zelená po celý rok. U stolu jsou většinou už i moji přátelé. A když ne, tak vím, že každou chvíli přijdou. Chodím tam rád. Pivo ledový jak srdce prostitutky a řízný jako křen. Jídlo k pivku takový, jaký si objednám. Jsem proto vždy výtečně naladěn a bavím se. Jedinou nevýhodou je, že do mojí oblíbené hospůdky nemůžu chodit, kdy se mi zachce. Musí se mi připlést cestou do snů. A co se komu bude zdát, to si jako pivo poručit nelze... Naštěstí se mi o mé hospůdce zdá často. Takže už jsem jejím štamgastem a servírky mě dobře znají. Když si dám víc piv, tak jim na účtenky, na kterých není zapsána žádná útrata, píšu básně. Někdy se zdržím klidně až do rána a ještě déle. S přáteli diskutujeme o všem možném ,tancujeme nebo zpíváme do ochraptění, až se třesou okna. Prostě je to dokonalá hospůdka snů: Není daleko, má otevřeno nonstop, nic neutratím, panuje tam dobrá nálada a veselá zábava. A když z ní vyjdu ven? Tak jsem přímo doma v posteli

          Servírka v metalovým kabátě

Kavárna Tichá beseda patřila k podnikům ve stylu pařížských kaváren. Mramorové stolky, široká okna , u vchodu noviny v dřevěných držácích. Porcelán jemně cinkal ,hovor šuměl a z reproduktorů se tiše linula decentní hudba. Každý pátek večer, když byla živá hudba na klavír chodila do kavárny parta starších gentlemanů. Popíjeli kávu, víno i destiláty, diskutovali o důležitých věcech a očumovali servírky. Byli to dobří hosté. Dalo by se říct libovci* Měli však ve zvyku vysedávat po zavíračce. To považovali za svůj páteční rituál. Byli na to zvyklí již dlouhá léta po která kavárnu Tichá beseda navštěvovali. Krátce před Velikonocemi byla do kavárny přijata nová servírka Saxofona Žvahlavá. Když přišla ve svém dlouhém černém kabátě pokrytém stříbrnými cvočky, pentagramy a lebkami, aby se domluvila kdy má přijít do práce bylo očividné, že vyznává metalovou hudbu. Hned druhý den na place se ale také ukázalo, že je šikovná a usměvavá servírka. Do kolektivu zapadla dobře a spokojenost byla na všech stranách. Uplynulo asi půl roku a byl zase pátek. Saxofona ten den měla službu. Parta starších gentlemanů se jako obvykle sešla u svého stolu a vše probíhalo ve starých kolejích. Až na to, že dnes se po zavíračce dědkové zdržovali mnohem déle než kdy jindy. Stále se nechtěli hnout a s kavárny vypadnout. Dokonce požádali ještě o další nápoje. Saxofona byla jako na trní ,protože už měla dávno být na nočním koncertu death metalové skupiny Mramorový mozek v klubu Chaotic a točit vlasama pod podiem. Když pánové opakovali své přání dostat další nápoje, tak se jindy klidná Saxofona už naštvala. Kolegyním Mance Tlapkové , a Cecilce Lechtivé které otráveně postávali u kávovaru řekla: "A dost! Já je vyřeším." Odešla do šatny oblékla si svůj metalový kabát, vyndala přenosný přehrávač a za barpultem ho napojila na zvukovou aparaturu kavárny. Pak se obrátila ke kolegyním a požádala je: "Holky postavte se k vypínačům a střídavě zhasínejte a zase rozsvěcujte" Pak do reproduktorů,které byli rozmístěny na sloupech mezi stoly pustila muziku na nejvyšší volume. Metalový vichr skupiny Sepultura duněl kavárnou Tichá beseda až okna drnčely. Světlo střídalo tmu, a uši i oči dostávali záhul. Osiny* rychle vstávali od stolu a prchali. Jejich příliš dlouhé vysedávání po zavíračce bylo vyřešeno. A to i do budoucna.

Vymetený kandidát na vymalovaného číšníka

Exkluzivní restaurant U Štětců byl restaurací - obrazárnou. Na stěnách zde visely reprodukce i originály, které byly rozmístěny tak, aby také u každého stolu byl jeden obraz, kterým by se hosté mohli při svém posezení kochat. Do této luxusní restaurace chodil také pan Hieronymus Metla, který byl výkonným ředitelem společnosti zabývající se marketingovou komunikací a analýzou efektivity investic. Svou kancelář měl ve sklobetonové administrativní věži, která se tyčila za nedalekým parkem. Pan Metla si U Štětců oblíbil stůl s obrazem bájného bílého jednorožce, stojícího před potemnělým hájem, zdobeným antickými sloupy. Do atraktivního prostředí restaurantu U Štětců zval důležité obchodní partnery na business lunch. Pokaždé, když měl v úmyslu přijít, informovala jeho sekretářka telefonicky manažerku restaurace paní Činčilu Čipernou, aby mu stůl s obrazem jednorožce rezervovala. Do restaurace U Štětců chodil také emeritní generálplukovník pan Zikmund Žužla. Ten měl svůj oblíbený stůl u portrétu starého šlechtice v županu, který držel sklenku vína a opíral si šedivou hlavu o vyndaný prs mladé komorné. Starý generál Žužla byl významnou vojenskou osobností a uznávanou autoritou ve vysokých kruzích Ministerstva obrany. Ke svému stolupřicházelvpoledne.Vždypřesněve14.00pakpožádaloúčetaodcházel. Bylo 16. června, pondělí, když do restaurace nastoupil Valda Čolek - druhý z celkového počtu tří kandidátů na práci komiho.* Každému z kandidátů bylo uloženo odpracovat 4 dny a poté měl být jeden z nich vybrán. Valda reálnou šanci měl a ani o tom nevěděl. Manažerka paní Čiperná totiž z jeho CV a referencí usoudila, že když se Čolek otrká a naučí etiketě, může se z komiho vypracovat a časem stát ranžákem* pro tenhle podnik jako vymalovaným. Když Valda Čolek poprvé vyšel na plac restaurace U Štětců, byl vykulený a celý nesvůj, protože v luxusním podniku tohoto typu, s tak náročným stylem obsluhy i vybranou klientelou ještě nikdy nepracoval.  Svůj první den zkoušky se převážně učil jenom koukat. Při tom koukání ho potenciální budoucí kolegové seznamovali s restaurací, průběhem obsluhy, zvyklostmi a také upozorňovali na obzvláště významné hosty. Čolek pouze občas něco přinesl, podal a debarasoval.* Protože jak říká číšnický guru - veterán pan Edmond Želva: "Číšník, který není zvyklý debarasovat, není číšník ,ale čalouník.*" Bylo přesně 14hodin. Vrchní číšník pan Kvido Drát stál na place a čekal. Emeritní generálplukovník pan Žužla si poklepal pravou rukou na náprsní kapsu na znamení, že žádá o účet. Pan Drát odešel do zázemí restaurace. Tam mu pokladní paní Karamela Kulhavá vytiskla účet, který vložil do modrých desek zdobených šesti zlatými štětci. Když opět vyšel na plac, zjistil, že pan generál si odskočil. Požádal tedy Valdu Čolka: "Prosím tě, vezmi tyhle desky s účtem a dones je na stůl číslo 7. To je ten, jak je u něj obraz s tou nahou kozou. Já tam hned přijdu." Potom odešel zpátky do zázemí. Valda vzal desky, bezradně procházel mezi stoly a nervózně se rozhlížel po obrazech. "Obraz s nahou kozou? Obraz s nahou kozou? Sakra, kterej to je? No konečně, tamhle je!" řekl si s úlevou a zamířil ke stolu s obrazem bílého jednorožce, u kterého seděl pan Metla s obchodním partnerem, čekající na objednané jídlo. Valda Čolek položil desky na stůl a řekl: "Prosím, panstvo, tady máte účet. Šéf si hned přijde pro peníze." A tím pádem měl Valda vymalováno i vymeteno! 

                                     Sušenky Hafenky

To máte tak. Když je něco k něčemu v obchodě navíc a zadarmo, většina lidí nic moc nezkoumá a bere to s uspokojivým pocitem, že na tom vydělali. Realita je však taková, že ve světě obchodu zadarmo není vůbec nic. A co je prezentováno jako dárek navíc nebo pozornost podniku, je již předem neviditelně připočítáno k ceně. Tak to prostě v obchodě chodí. Obchodník totiž nedává, ale prodává. Obchodník tu není od toho, aby rozdával. Pokud se přesto výjimečně stane, že v obchodním prostoru je něco opravdu zadarmo, tak je to podezřelé a bude za tím nějaká kulišárna. Zvláště v restauračním prostředí je různých kulišáren habaděj. Jedna taková kulišárna se odehrála v restauraci U Chobotnice, která byla jakýmsi spletencem pivnice, jídelny a kavárny. Kdo některý z těchto tří typů občerstvovacích zastaváren hledal, tak je tady našel. V přední místnosti Chobotnice byl výčep, kde se převážně popíjelo. Proto pivnice. Za ní se vcházelo do dlouhého chapadlovitého prostoru, který se na konci zanořoval do kuchyně. To byla jídelna. Zhruba uprostřed této jídelny bylo několik schodů. Ty vedly do vyvýšené galerie, která sloužila jako kavárna a cukrárna. Tady se kavárenský tandem Rinda Bouda a Líběna Vrkočová zrovna připravovali na odpolední kávově dezertní běh, když jim výčepák Česťa Holota přinesl objemnou krabici sušenek s otázkou, jestli má někdo doma pejska. Když prý si je nikdo nevezme, odnese ji do kontejneru na dvoře. Byly to totiž psí sušenky. Vysvětlil, že je včera večer pod stolem zapomněla doga doprovázená početnou rodinou francouzsky mluvících hostů. Rinda nadzdvihl víko krabice. Jelikož byl typem kavárenského číšníka, při pohledu na zajímavě vypadající pečivo ho napadla humorně inovativní myšlenka. Odpověděl: "Díky. Česťo. Budou se hodit. Vezmu je domů pro Pozora, ať má taky něco navíc na přilepšenou." Když Česťa Holota odešel zpět do výčepu, Líběna zakroutila hlavou: "Nevěděla jsem, že máš psa!" Rinda přiložil prst k ústům: "Psst! Psa nemám, ale mám nápad." Když se ho Líběna dozvěděla, se smíchem souhlasila. Hned po příchodu prvních odpoledních hostů se tedy Rindova humorně inovativní myšlenka proměnila za obřím kávovarem ve skutečnost. Jemně pocukrované psí sušenky byly servírovány ke všem druhům kávy, kromě espressa. Na talířku s ubrouskem vypadaly neodolatelně. Ba přímo lákaly ke křupavému nakousnutí. A měly úspěch! Když Rinda občas směrem k chroupajícím hostům navíc rozmarně zaštěkal, odpolední směna humorně utíkala. Mlsní hosté kavárny si sušenky nemohli vynachválit. Ti, kteří měli štěstí a dostali je, odcházeli s uspokojivým pocitem. Na dýškách se to také kladně projevilo. Ale nic netrvá věčně. Natož pak legrace. Druhý den už sušenky ke kávě z pochopitelných důvodů nebyly. A službu měla navíc jiná směna. Dáma ve fialovém klobouku si servírce Vilmě Kalomrtné postěžovala: "Slečno, a dnes už nedostanu ty sušenky, které byly ke kávě včera? Moc mi chutnaly. Namlsali jste mě. A dnes nic." Vilma vůbec netušila, která bije, a odpověděla: "Madam, pokud vím, tady se nikdy žádné sušenky ke kávě nepodávaly. Můžete si ale samozřejmě objednat dezerty uvedené v nabídkovém lístku, který je na stole." A to je mi divné!" ohradila se hlasitěji dáma. "Jak je možné, že se tu nikdy žádné sušenky ke kávě nepodávaly! A co jsem jedla včera? Kosti?!  Nedělejte si ze mě legraci!" Pak se stalo, co se stát nemělo. Šaty byly ve skříni.* Majitel restaurace pan Čičmund, který seděl u nedalekého stolu, pisklavě pronikavý hlas stěžovatelky zaslechl a vstal. Přistoupil k dámě, představil se a položil obligátní otázku, jak je spokojena. Po opětovném vyslechnutí její sušenkové stížnosti taky nevěděl, která bije. Díky dlouholeté zkušenosti ale tušil nějakou kulišárnu. Pro zachování dekorační cti podniku se dámě omluvil s tím, že včerejší pozornost ke kávě byla limitovaná edice nových sušenek, kterou kavárna získala v rámci marketingové kampaně od firmy vyrábějící trvanlivé pečivo. Poté,co dáma neukojena odešla, zavolal si manažerku paní Čipernou ,aby vše zjistila. Ta okamžitě kontaktovala včerejší směnu. Rinda po telefonickém dotazníku psí sušenkový experiment přiznal. Při posuzování jeho pochybení ukázal pan majitel Čičmund svůj smysl pro spravedlnost a zároveň i pro obchod. Pokárání Rindy využil pro kavárnu zároveň jako reklamu zdarma. Samozvaný rozdavač pozorností podniku musel z vlastních zdrojů zakoupit kvalitní lidské sušenky a celý měsíc je při svých směnách podávat zdarma ke kávě. Nutno ovšem objektivně dodat, že takový úspěch jako psí už neměly. Ty psí hafenky byly totiž belgické.

       Neudělal změnu v menu, 

aneb hladový číšník na plac nepatří

Číšník Cyprián Guma ukousl kousek sklenky a pomalu žvýkal. To aby se uklidnil. Bylo po obědech a on měl hlad, že by krad. Někdo mu totiž snědl jeho personální oběd. Přesněji řečeno vyhodil. Svůj oběd si šetrný Cyprián totiž sestavoval ze zbytků nedojedených talířů po celé obědy do své mísy které jeho kolegové přezdívali Gumice. Ta stála na malém stolku poblíž okénka do umývárny nádobí. Guma do své Gumice vybíral z talířů nedojedené kousky pěkného masa které po krajích ještě pečlivě okrájel, aby získal netknutý střed. Žádné ožuzlané  čamky* nejedl. Na to byl příliš vybíravý. Přílohu s trochou omáčky mu dali kuchaři a měl vystaráno. Jeho večeře byli obvykle pestřejší, protože hosté si dávali minutky a speciality. To, že Gumice dnes po obědech zmizela měla na svědomí nová cachta* Jelena Ochmatenková, která ten den poprvé nastoupila do práce. Aktivně vyšla z umývárny, Cypriánovu Gumici sebrala ze stolku, a jeho oběd vysypala do odpadků. Pak mísu umyla. Cyprián Guma nebyl žádný hlupák a při pohledu na novou tvář v umývárně mu to hned došlo. Gumice byla totiž mezi stávajícim umývacím personálem nedotknutelná. Vešel do umývárny, zlostně si nic netušící Jelenu prohlédl od hlavy k patě a procedil mezi zuby: "Poslouchej Marfušo! Příště co není přímo v okénku umývárny nikam neodnášej! "Kaka píče co fušo myvárna v kenka nenášej!?" Pizděc!" zeptala se ho bojovně Jelena. Cyprián mávl rukou. Žvýkání sklenky už ho částečně uklidnilo a také se nechtěl pouštět do zbytečně hádavých akcí. Věděl že jejich rozhovoru škodolibě přihlížející umývačka Irina Kuzmak ,která byla původním povoláním učitelka novou kolegyni hned jak odejde správně poučí a zasvětí. Když se hladový vracel na plac vzpomněl si na svou pobožnou a laskavou babičku, která mu až příliš často vařila kedlubnovou kaši. Když se nad talířem ušklíbal a nechtěl dojídat, tak ho vždy pohladila po vlasech a prorocky pravila: "V jídle nebuď mlsounem v hovně ho zas vrátíš v zem." Dnes už si Cyprián ale nemohl dát ani personální oběd, protože polední menu za 145 korun, které měl personál i s polévkou za výhodných 55 korun již bylo snědeno. Do povečerního naplnění Gumice bylo daleko takže celý den už měl rozladěn. A stále toho rozladění nebylo málo. Večer před šestou, když přišli dva hosté a silně vyhladovělý Cyprian přišel ke stolu, aby je objednal, tak paní držela v ruce zapomenuté polední menu a požádala o čočkovou polévku a španělského ptáčka. Pán pravil: "Dám si to samé, ale toho ptáčka bych prosil s omáčkou ze svíčkové a místo rýže houskové knedlíky." Cyprián vyňal lístek polední nabídky s desek, důkladně ho zmačkal do kuličky velikosti vlašského ořechu, vložil do úst a před nimi veřejně snědl. Pak řekl: "Omlouvám se, ale denní meny už není. Všechna jídla z něj jsou dnes již snědena". Toto jeho neprofesionální pochybení bylo důkazem pravdy starého ostříleného číšnického gurua pana Aloise Želvy ,který když bylo v poledne plně zahostěno, všichni běhali a on šel zrovna obědvat říkával: "Hladovej číšník na plac nepatří". Tato jeho moudrá slova by měla být vytesána červeným písmem nad výdejním pultem každé restaurační kuchyně.

                              Pracovitá toaletářka Ema

Tam, kde se pracuje s lidmi, je permanentně zaděláno na průser. O restauracích to platí dvojnásob. Základní rozdělení velikosti průserů se odvíjí od doby jejich trvání na hodinové, denní, měsíční a roční. Ten, o kterém vyprávějí následující řádky, byl několikaroční a navíc i mezinárodní.

Paní Ema byla dlouhá léta zopuchou* v motorestu "U Šalamouna". Vždy usměvavá drobná rtuťovitá žena s buclatými tvářemi a červenými dlaněmi byla živým inventářem podniku, věčně štěbetajícím mateřským andělem, který bez okolků pomohl, kde bylo potřeba. Nezaváhala ani během poledního shonu v rychlosti přišít číšníkovi i utržený knoflík od poklopce. Majitel restaurace pan Brumla občas usměvavé Emě láskyplně říkával: "Emičko, ty jsi naše sluníčko. Co bychom si tady bez tebe počali?" Emě mohlo být něco přes padesát, ale dost možná už i k šedesátce. Byla ten typ ženy, u které se po dosažení určitého věku opravdový věk těžko odhaduje.

U Šalamouna pracoval i kuchař Eman, jehož pracovní náplní bylo nalévat a vydávat polévky, případně sem tam něco podat či zamíchat. Eman byl protikladem pracovité a usměvavé Emy. Moc toho nenadělal, ani nenamluvil. Byl starý zasmušilý alkoholik a notorický noční gambler, který neustále potřeboval peníze zrovna tak, jako kuchař potřebuje sůl. Do důchodu měl něco přes rok a tak ho laskavý majitel restaurace pan Brumla už chtěl nechat u výdeje polévek dosloužit.

A jak to tak někdy bývá, kuchař Eman a toaletářka Ema i přes rozdílnost svých povah k sobě našli cestu. Na tuto cestu je svedla společná potřeba. Byla to potřeba peněz. Řízením osudu se jednoho dne Ema při oslavě narozenin vnoučka trochu přicucla svojí oblíbenou griotkou a cestou od mladých se ještě zastavila v hospodě "U Kropenatýho pupku", kde ve chvílích volna sedával kuchař Eman. Ema když ho uviděla, k němu přisedla a jak bylo jejím dobrým zvykem, hned se živě rozpovídala. Přišla řeč i na její finančně nákladnou starost o syna i snachu a hlavně o své dva milované vnoučky. Eman si povzbuzen jejím štěbetáním zase postěžoval na svou věčnou potřebu peněz i nepříliš dobře placenou práci U Šalamouna. Shodli se. Peníze jsou opruz, ale třeba jich. A tak spolu povzbuzeni osudem, který je z jejich pohledu prozřetelně spojil dohromady, zosnovali společný plán, jak si trochu přivydělat.

Toaletářka a kuchař restaurace U Šalamouna v ní založili konspiračně výdělečnou buňku. Jejich spolupráce fungovala jako perfektně promazané soukolí. Bylo to celkem jednoduché. Pokaždé, když zavítali ke Králi Šalamounovi turisté, Ema vyšla ze své svatyně na plac a očekovala* je, jestli se hodí pro jejich záměry, a pak jakoby náhodou prošla kolem kuchyně, kde před výdejním okénkem na polévky dala Emanovi smluveným signálem echo, že může jít do akce. Eman hned nato začal nepozorovaně přilévat do šálků se zdejší oblíbenou pikantní gulášovou polévkou Čertova gulimajzna tekuté projímadlo z lahvičky od polévkového koření, kterou ukrýval v kapse pod kuchařskou zástěrou. I přes své roztřesené ruce brzy v této činnosti dosáhl obratnosti zkušeného eskamotéra. Ema pak na toaletách chápavě pomáhala a kasírovala. Do kabinek zoufale chvátající nedočkavci nechávali sympatické a vstřícné toaletářce vždy několikanásobně více než deset korun. Od jednoho vděčného anglického gentlemana, který už doběhnout nestihl, dostala za pohotově mu darované staré tepláky po nebožtíku manželovi dokonce padesát liber. A když přijel Štrůdeljugend* zájezd, panečku, tak to byly pravé žně!

Ema s kuchařem se po úspěšných akcích o zisk dělili v hospodě "U Kropenatýho pupku." Penízky se jim hezky množily a s jídlem rostla i chuť. Tak dlouho se ale chodí na záchod nekale vydělávat, až se splachovadlo zasekne. Stalo se, že restauraci navštívil jeden významný zahraniční diplomat s doprovodem a ochrankou. Skoro všichni si objednali Čertovu gulimajznu. A nastal mazec! Průser rozměru atentátu byl na světě. Při důkladném pátrání zvláštní vyšetřovací komise se vše provalilo. Ema a Eman v tom byli až po uši. Soud kvalifikoval jejich počínání jako organizované zločinné spolčení za účelem získání finančních prostředků a veřejné ohrožení. Oba členy záchodového gangu čekala s přihlédnutím k jejich věku a celoživotní bezúhonnosti naštěstí pouze podmínka na tři roky a zákaz činnosti v pohostinství na 20 let.

Odborně vyladěný host

Mezinárodní manuál obsluhy hostů praví, že už při startu číšníka ke stolu má být předem každé hostovo přání splněno. A to tak, aby spokojenost byla jak na straně hosta, tak později při placení i na straně číšníka. Toto měl na paměti i Buděj Makometný, když na předzahrádce zahraničními hosty hojně navštěvované restaurace "Čarovná pánev" vyslechl podivné přání přítomného čírsmena*. Tento gentleman v sandálech značky Moreschi, v hodnotě 5 000 korun za jednu botu, si po nepřítomném pohledu do jídelního lístku objednal kytaru s dvojitými hranolky a kečupem. Buděj mu bez mrknutí oka odpověděl: "Pane, tu kytaru si budete přát akustickou, klasickou nebo medium?" Pán udělal rukama pohyb jako když objímá tělo Múzy a vyloudil z hrdla chraplavé zavytí doprovázené drnkáním na pomyslné struny. Z čehož Buděj usoudil, že co se týče konkrétní specifikace objednávky, tento host až tak moc náročný nebude. S jeho přáním v hlavě tedy odešel do personálního prostoru za výčepem. Tam se coby správný profík zhluboka napil nealkoholického piva a našel řešení, jak toto na první pohled neobvyklé přání hosta vyplnit.

Vzpomněl si totiž, že cestou do práce chodí kolem zastavárny, která odtud naštěstí není daleko. Upozornil kolegyni, že si na chvíli odskočí a okamžitě vyrazil. Po chvíli si za svých 300 korun odnášel jeden silně otlučený a částečně odstruněný exemplář kytary. Opřel ji za výčepem o lednici a v kuchyni objednal dvě porce hranolek. Za chvíli s kytarou a dvěma talířky hranolek přistoupil ke stolu hosta se slovy: "Pane, jedna kytara s dvojitými hranolky. Přeji dobrou chuť." Host překvapeně zahýkal: "Yes! Yes! Cheers man!" Nejprve hrábl do hranolek a pak do kytary. Restaurační zahrádkou se začala linout směsice tónů jakési drsné skotské písně, doprovázených bušením do těla kytary a dupáním. Okolní hosté se začali nepokojně ošívat a vysílat významné pohledy k obsluhujícím. A právě v tu chvíli se na scéně objevil přísný manažer restaurace pan Matyáš Periskop. "Kdo obsluhuje tamtoho opilého pána?", zeptal se. "Já", ozval se Buděj. "Čili, pane Makometný, abych se vyjádřil přesně. Bude potřeba vyplnit dosud nevyslovené přání většiny hostů a hosta s kytarou slušně požádat, aby se utišil, řádně zaplatil a opustil území restaurace. Postarejte se o věc s taktem a nenápadně. Vždyť to znáte." "Samozřejmě!," ochotně až nedočkavě odpověděl Buděj.

Když Periskop odešel, okamžitě přichvátal k rozezpívanému zpěvákovi se slovy: "Vážený pane, přál jste si platit? Jsem vám k službám. Měl jste pět piv, čtyři slivovice a jednu španělskou kytaru s dvojitými hranolky. Bude to 3 880 korun. Pokud jste byl spokojen s mou obsluhou, tak není započítána v ceně." Ještě dodal, že plastikmany* se dnes nepřijímají, protože restauraci vypadla internetová síť, tudíž platit je možno pouze opravdovými penězi.

Zaskočený trubadúr odložil kytaru pod stůl, vytáhl z kapsy zmuchlanou Masarykovu tvář a velkoryse mávl rukou. Pak kácivě vstal a po anglicku zmizel. Když Buděj zvedal ze země zmučenou kytaru, hlavou mu blesklo, že o víkendu je svátek Svatého Patrika. Přijede spousta bujarých brčálů* a nástroj se k jejich vyladění bude ještě hodit.